ČeskyEnglish

Co je originální grafika?

Grafikou nazýváme výtvarné umělecké dílo, kdy umělec použije jednu z grafických technik a dílo rozmnoží ručním řemeslným postupem na předem stanovený počet exemplářů.


Počet exemplářů tvoří náklad, za který umělec odpovídá, a proto jej také podepisuje. Podepsaný a číslovaný list je originál, jehož hodnota většinou časem stoupá. Kromě podpisu autor většinou uvádí na každém výtisku jeho pořadové číslo a celkový náklad, např. 5/50 znamená pátý výtisk z celkového nákladu 50 číslovaných exemplářů. Každý z exemplářů je považován za originál, nikoliv za kopii.

Pokud vás zajímá, jakou technikou váš oblíbený umělec tvoří, prostudujte si ji důkladněji. Je dobré vědět, jak obraz, který vám visí na stěně vznikl.

Portrét Edwarda VI. od Hanse Holbeina se stal podkladem pro mědirytinu Václava Hollara, díky kterému se s králem seznámila Evropa.
 

Základní grafické techniky

Základní grafické techniky jsou tři . Tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy. Tisk z výšky je nejstarší grafickou technikou. Grafik po přenesení kresby na štoček (nejčastěji dřevěný špalík), postupně pomocí různých druhů rýtek a dlátek odebírá materiál kolem kresby. Odebrané místo bude na výsledné grafice bílé. Barva se nanáší na vyvýšená místa (odtud název „tisk z výšky“). Zjednodušeně by se dalo říci, že tisk je obdobný principu razítka. Z výšky se tiskne dřevořez, dřevoryt a linoryt.

Tisk z hloubky umožňuje daleko jemnější práci než jiné techniky. Grafik při této technice vyryje nebo vyleptá výjev do destičky (zinkové, ocelové, měděné či hliníkové). Poté vetře barvu do vyrytých či vyleptaných míst a tlakem lisu obtiskne výjev na papír. Při této technice dochází k většímu opotřebení destiček. Některé techniky tisku z hloubky tak mají jen velmi omezený náklad. Do této kategorie patří: rytina, lept, suchá jehla, mezzotinta, měkký kryt (vernis mou), akvatinta.

Tisk z plochy je tisková technika založená na principu odpuzování mastnoty a vody. Tisknoucí a netisknoucí místa na tiskové formě jsou v jedné rovině (na rozdíl od tisku z výšky a tisku z hloubky), v průběhu tisku jsou vlhčena vodou, aby přijímala tiskařskou barvu.Typickým zástupcem této techniky je litografie.

 

Rytina

Rytina je nejstarší technikou tisku
z hloubky, zároveň se jedná o jednu
z nejobtížnějších technik a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním principem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádnou improvizaci. Ocelorytina se dodnes využívá pro reprodukci cenin - poštovních známek, kolků a peněz.
Ryje se obvykle do mědi. Při rytí do kovu se zvedá tenoučký drátek vyrytého materiálu, který pochopitelně odpadá. Mírně zvednutý kov vytváří po stranách ryté čáry vyvýšeninu, kterou lze

před tiskem zbrousit. Někdy se však ponechává a změkčuje pak při tisku čáru jemným tónem, kterému se odborně říká grádek. Tento grádek ale vydrží při tisku jen několik málo prvních výtisků a je tudíž velmi vzácný. Měď používaná na rytinu je nepatrné tloušťky (obyčejně kolem 1 mm, u větších formátů 2mm), okraje desky jsou zaobleny, aby ostré hrany netrhaly papír. Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Toto platí pro všechny techniky tisku z hloubky.

 

Lept

Lept vznikl z potřeby větší volnosti při tvorbě. Na rozdíl od rytiny, která je velmi náročnou technikou a pro svou obtížnost v rytí nedovoluje přílišnou tvůrčí svobodu.
Dnes je lept jednou z nejpoužívanějších technik.


Materiálem je tu měděná destička. Na ni se nanese ochranný voskový kryt (směs alfaltu, pryskyřice a vosku) a grafik pomocí ocelové jehly kreslí do krytu. Poté destičku ponoří do kyseliny dusičné, chloridu železitého nebo jiného leptadla. Kyselina začne působit jen na odkrytá místa, jelikož ostatní místa jsou chráněna krytem, se kterým kyselina nereaguje. Kyselina tak vyleptá do destičky přesný výjev, který nakreslil grafik.
 


Jiří Anderle: Beatrice a Dante,
lept s kresbou

 

Suchá jehla

Suchá jehla je nejoblíbenější hlubotisková technika současnosti, nejblíže má k rytině. Na rozdíl od ní se ale neprovádí rydlem, ale ostrou jehlou, někdy též pilníčkem. Na rozdíl od leptu se jehlou nekreslí, ale přímo ryje. Rytí jehlou se musí provádět kolmo na destičku.


Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov - vzniká tak zvaný grádek.

Na rozdíl od jiných technik se neodstraňuje. Grádek se ovšem velmi rychle opotřebuje.

Deska je i po opotřebování grádku schopna tisku, ale lze říci, ze deska zpracovaná běžným způsobem snese asi 40-50 opravdu kvalitních tisků, pak již kvalita tisku rychle upadá.
Jako všechny moderní techniky, dá se i suchá jehla kombinovat s jinou technikou.
V moderní grafice se používá kombinace suché jehly s barevnou akvatintou.


Tomáš Hřivnáč: Ochlazení
Drypoint

 

Akvatinta

Řadíme ji do tisku z hloubky. Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Akvatinta skutečně připomíná akvarel a její vynález podnítila potřeba přiblížit se v grafice lavírované kresbě a tisknout souvislé plochy barvy. Tato technika je dodnes velmi oblíbená, zejména při kombinaci technik.
Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, proto používají grafikové často tzv. zaprašovací skříň, ve které zvířený kalafunový prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce.

Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny neztransparentní - roztaví se a připečou k plechu. Po vychladnutí je deska připravena k grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem se deska leptá tak dlouho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón. Poté se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.


Ladislav Čepelák: Motýli 624 aquatint

 

Mezzotinta

Řadí se do tisku z hloubky.Vznikla v 17. století v Německu a jejím objevitelem byl Ludwig von Siegen (1609-1676). Tato technika dovolila dávno před akvatintou zaplnit celou plochu obrazu libovolně odstupňovanou barvou. Měděná deska se co nejjemněji rozzrní pomocí skobliny (polokruhový nůž, hustě špičatě ozubený). Je třeba trpělivě a mnohokrát přejít skoblinou všemi směry.

Toto skoblení trvá velmi dlouho a potřebuje velkou zručnost. Je také potřeba dbát na

pravidelnost zrnění. Po nazrnění se zrnka kovu odškrabují škrabátkem a deska se nakonec uhladí hladítkem.Nazrněná destička

se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí.




Jan Hísek: Rosnička, mezzotinta

 

Technika mezzotinty je jednou z nejpůsobivějších technik - výsledná grafika rozehrává celou škálu sametových odstínů zvolené barvy. Bohužel ji dnes umělci pro její obtížnost a časovou náročnost těměř nepoužívají. Častěji se jí používá při kombinaci s jinou technikou. Mezzotinta dá běžně pouze 40-60 kvalitních tisků.
 

Dřevořez

Dřevořez se tiskne z vyhlazené dřevěné desky (štočku), která je řezaná ze dřeva podél kmene, po létech. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí, protože rytí po létech je mnohem snazší než proti nim. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé.

 

Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí.

Od 15. století se ale objevují dřevořezy, na kterých je odřezána linie kresby a pozadí je tmavé, tzv. dřevořezy bílé linie. V moderní době se kombinují oba přístupy. Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne i ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát.
 
 

Dřevoryt

Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky, vynalezená Thomasem Bewickem v 18. století. Po vynálezu se technika velice rychle rozšířila po Evropě.
Na rozdíl od dřevořezu je matrice nařezána napříč létům, což umožňuje bohatší modelaci a stínování obrazu. Pro její výrobu se používá tvrdé dřevo: zimostráz nebo buk. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční.



Zdeněk Mézl: Život a smrt, dřevoryt

Linoryt

Linoryt a linořez jsou náhražkou dřevorytu a dřevořezu. Výhodou je snadné a rychlé rytí či prořezávání ploch. Je to technika tisku z výšky, která využívá principu tisku neodřezaných nebo neodrytých ploch. Tiskařská, převážně olejová barva se válečkem nebo hadříken nanáší na vystouplé plochy a z nich se v satinýrce (válcový přítlačný stroj) nebo ručně pomocí válečků nebo kostic silným přítlakem přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken.
 
 

Litografie

Kamenotisk (litografie - slovo pochází z řeckého slova lithos – kámen, grafein – psát) je tisková technika vynalezená roku 1798 Aloisem Senefelderem. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, speciální druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu. Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu, jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu. Při výrobě tiskové formy se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody.Kamenotisk (litografie - slovo pochází z řeckého slova lithos – kámen, grafein – psát) je tisková technika vynalezená roku 1798 Aloisem Senefelderem. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, speciální druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu. Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu, jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu.
Při výrobě tiskové formy se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody.

Kamenná deska bývá u velkých formátů i přes 10 cm tlustá a u velkých formátů i velmi těžká (např. u formátu 80 x 120 váží přes 150 kg). Před každým naválením barvou a před tiskem se vždy kámen navlhčí a následuje přímý tisk na papír. Proces vlhčení, navalování barvou a otisku na papír se pro každý list opakuje. Kresba je na kameni zrcadlově obrácená, nečitelná, podobně jako je tomu u knihtiskových forem. Barevná litorgrafie vzniká soutiskem – grafik po vytištění první barvy kresbu na kameni zbrousí, nakreslí další barvu a proces se opakuje tolikrát, kolik barev má výsledný obraz. Litografii již nelze později dotisknout.

Source: Wikipedia and Aleš Krejča book Techniky grafického umění