Skutečnost, že by mohla Eva slavit s námi své kulaté narozeniny, vnímám dnes velmi citlivě. Býval jsem vždycky o pouhých 364 dnů starší, což nás určitým způsobem spojovalo. A to nejen tím, že jsme byli oba dva obdařeni až nesmyslnou pečlivostí zářijových panen. Eva byla navíc z domova vybavena opravdovým darem pohotově zareagovat na jakoukoliv legraci. Smála se neopakovatelně krásně a velice nakažlivě, takže bylo opravdu příjemné mít ji někde nablízku. To se mi celkem i dlouho dařilo, protože jsme spolu chodili na stejnou střední školu a později i do stejného ateliéru písma na VŠUP… Často vzpomínám na jednu mezní situaci, která Evu dobře vystihuje. Šlo o talentové zkoušky na vysokou školu. Zadání volné úlohy tehdy znělo jednoduše: malíř a jeho model. Asi padesát uchazečů okamžitě začalo kreslit romantické výjevy umazaných malířů při práci u stojanu, v pozadí s ovocným zátiším nebo atraktivním aktem. To však rozhodně nebyl případ Evy. Pamatuji se, jak velice civilně nakreslila obyčejného kluka s holkou stojící proti sobě v jakémsi hovoru. Kluk držel v podpaží veliké desky a oba se opírali o nějakou nízkou zídku. Na první pohled to byl výjev naprosto nečekaný, myslel jsem si dokonce, že přeslechla zadání, ale Eva na mě upřela své pomněnkové oči a naprosto logicky mi vysvětlila, že jde přece o začínajícího malíře, který přemlouvá na Karlově mostě dívku, aby mu postála modelem… Tato bezelstnost umocněná bezbřehou vírou ve správnost její vize světa se mi dnes, s odstupem času, zdá pro Evu víc než typická… Místo Evy tenkrát přijali mne. V reálném životě zažila Eva, myslím, zbytečně mnoho podobných konfrontací se svými představami a já vím, že při jejich řešení byla velmi statečná. Někdy prostě chybí jen trocha štěstí, aby se člověk mohl, třeba při příležitosti svého jubilea, ohlédnout…
Michal Cihlář
• Prodáno